Deborah Arrson (Kristýna Julinová)

Kvinta B. 1998/1999

Příběh nevyhnutelných činů  a slepé nevstřícnosti aristokratických kruhů vůči podhradní chudině, je protkán jemnou nití fantastického citu a lásky, jež své docílení spatřuje jen v dálce zahalené těžkými překážkami. Přesto se pokusí pevnému řádu vzdorovat, moc nenávisti však nakonec zvítězí a promarněný cit sžírá srdce svých obětí.

Anthony, muž tváře pevných rysů z tichomořských ostrovů, se stává anglickým válečným zajatcem. Není původem sice Angličan, ale žije v anglickém prostředí již dost dlouho na to, aby se jako pravý Angličan cítil. Myslí tak na vlastní možný úspěch, i když dosud zavřený ve věznici. Jeho dlouhé čekání na rozsudek  protrhne až list od královny, jež mu tímto dává najevo svou milost pro záslužné činy Anthonyho otce v královniných službách. Anthony se rozhoduje být královně věrný až do smrti. Jeho plány však brzy zhatí setkání s Klarissou, krásnou mladičkou učitelkou hudby královniny dcery. Klarissin zpěv, který prý nedokáží napodobit ani ptáci v korunách  stromů, Anthonymu učaroval a změnil jeho život jednou provždy. Kvůli Klarisse se rozhoduje vzdorovat sítím lásky samotné královny.

„Zdali smím, blázen, smrti vstříc
jít dnes neb zítra, času víc
směl kdybych míti přece snad,
já vidím stále v lidech chlad.
Ach ano, otec můj či živ, či zdráv,
ztracen, tak dávno tomu již,
co zajaly ho cizí lodě, z domu
byl sebrán, nám už nedal zpráv.
Snad čeká stejný úděl mne,
kdo bídy mé si povšimne?
Ač odrán jsem a špinavý mám šat,
stále chci doufat, život milovat.“
„Hej, ospalče, už  zase se ti oči klíží!
Ta chátra povětrná, ďas,
i když se odpoledne blíží,
na zpytování nemám čas.
Ať lituje, že nepřítelem jest
ostrovní město, domov jeho cest,
ať pyká, narozen tam v dáli,
zde vládnou silní - šlechtici a králi.
Věru on nezaslouží pozornosti,
královnou as jen náhodou je znán,
ty z nižších, ty bídáku od kosti
slyšíš mne, hni se, list ti přečíst dám.“
„V mé ruce otevřené psaní
a oči žasnou s každým slovem,
Bůh vyslyšel mé prosby hlas,
odkudpak ale poznává mě paní,
já žaláři dám již dnes sbohem
jak ptáci volný, volný zas.“

„Přistup blíže!“ velí paní hradu,
„ukaž, podívám se - ne, nevidím tu zradu.
Ty krásné oči, jako otci patřily by svému,
již deset let v hlíně pohřbenému.
„Synem silných paží jevíš se mi,
osobní mne stráž zde zastávati smíš,
teď padni tváří hluboce až k zemi
a klaň se, obdivuj královnu, chval její říš!“
Paní hradu s korunou plamennou
ač dávala najevo tvář kamennou,
hluboko v srdci jiskřička již hoří,
však pýcha nedovolí přiznat,
královnu v potupu zlou koří
a žáru ohně nechce se s tím přestat.

S četbou strážních povinností
Anthony usedá,
v zahradě je sám,
vtom znenadání vyrušen a zlostí
za hlasem písně rázně se ohlédá.
A nevěří, co okem spatřil,
krásný chrám.
Tón hlasu jejího jak andělským
by zněl mu zvukem,
zasažen šípem lásky,
amorovým lukem,
a nevydal ze sebe ani hlásky.
Dívku tak krásnou jako nebe samo
sleduje hradní branou,
chce vědět, vždyť mu není známo,
kdo ona je, paní či snad pannou?
Ne, nelze zůstat klidným,
žít s poraněním bídným,
ji a žádnou jinou,
hned, hodiny zbytečně plynou.

„Smím vyrušiti vás,
má krásná paní...“
„Ne, neberte mi drahocený čas!
Mám ještě dosti povinností,
doma čeká praní,
kmotra žádá pomoc s ochotností...“
„Ale přijdete-li zítra zase?“
„A pročpak ne, vždyť i děti krále
pro vzdělanost utrácejí v kase,
má žačka učit potřebuje stále.“
„Přijde!... věděl jsem,
ona už nebude jen sen.“

Co stalo se s tou dívkou neprůbojnou,
že odpoledene porovnává s vojnou,
čas nemilosrdný, klamné zdání,
myšlenky se citu s odhodláním brání.
Nikdy by neřekla, že v duši
pomalu, kradmo lásku tuší.
„Klarissa - jméno hodné dcery bohů,
úzkost pohlíží tu na mne
ze všech rohů.
Nemohu, nechci bez ni být,
jasu mých očí v jejích
zda dovolí se skrýt?“

„Královno, paní nejmocnější
s panovnickou hrudí...“
„Mlč!... copak mi neseš,
á, vím, tvá slova, sluho,
samá veteš,
k smrti nudí...“
„Jak jste mi sama poručila,
bych pana Anthonyho sledoval,
o každém jeho kroku
jen vám vědět dal.
Panna Klarissa si jeho
srdce odloudila.
Tajemný smích a šepot
včera ozýval se z večerních šerot,
pán zahradou s ní šel
a podezřele směle se k ní měl.
Polibky schoval noci plášť...“
Na tváři paní vykouzlil jen pláč.

Vládkyně hradu zbledla,
v duši dýku,
hleděla rychle zakrýt
poraněnou pýchu.
„Nedovolím! Rozumíš?
Což nevidí on sám tu troufalost
on šlechtic, vděčen otci spíš,
chce za manželku pojmout
dceru nuzáků.
To nehodí se, mám jeho skutků dost,
Klarissa pozná ostří mého bodáku!“
Hněv získal rychle
nad šlechtičnou moc,
nevadí, běží, překonává noc,
jak štvaná zvěř
se prodírá lesními keři,
až stane zanedlouho
u Klarissiných dveří.
Srdce bázlivého,
ruky již však smělé,
se paní odvažuje, s rosou v čele,
otevřít dveře zbytečné siroty,
síla rozumu má zbavit
svět její sprostoty.
Nůž tasí nenávistná královna
a doufá, že takovou smrtí
křivdu vyrovná.
Strašlivý výkřik
a za ním už pouze temnota,
s hrdlem krvavým hroutí se
panna, žebrota.

Člověk čím zaslouží si žít?
Nepochopitelný obraz musí zříti
a krutý osud mladý pan Anthony,
jenž ráno vešel
v Klarissinu komoru...
On rázem zešílel.
Jak mrtvý, co klesl zrána do hrobu.
Vyběhl odtamdud pryč, ven,
nevšímaje si pak nikdy více žen.
On nedobude už ani srdce královny.