Kateřina Janotová, 2.A 1998/1999



Jednou ráno u nás zazvonilo štěstí.Vonělo po
brusinkách a jehličí. Smálo se,
omračovalo. Tehdy jsem Tě opravdu cítila
hluboko ve svém srdci. Stačil mi jeden tvůj
pohled...
Seděla jsem ve tvém nitru, poslouchala tlukot
tvého pravého já. Jen malou chvíli. Všechno
odnesl na svých křídlech čas. Dával jsi mi
příliš. Nechtěla jsem s tebou plavat proti
proudu...
Ukázal jsi mi každou cestu, daroval všechny
klíče, otevřel oči a myšlenky. Otrhal jsi všechna
jablka v zakázané zahradě, dal jsi vše zpět, na
oplátku jsi nic nečekal...
To ty jsi otevřel ty pomyslné dveře. Ke svému
srdci. Nevěděla jsem, zda jít dovnitř, či setrvat
na prahu. Příliš dlouho jsem čekala. Mezi tím se
tropy staly saharou a tvá láska ztrácela
sílu. Umírala...
Najednou jsem stála tady sama.Tvá loď již
napjala své plachty, pomalu odplouvala. Já
stojím na pomyslném molu a dívám se, jak mi
bárka uniká. Má mysl si to nepřipouští. Srdce
však nečeká na návrat.
Měla jsem tě, ale milovat neznamená někoho
vlastnit. Milovat je...to, co nemůžu
vyslovit, protože jsem to dosud
nepoznala. Nemohu o tom ani psát, a tak si
alespoň zkouším všechno představit.
Stále čekám, mám na to celý život, že připluje
láska, které i já budu moci otevřít své
srdce, ukázat pravé já, beze studu ronit
slzy, věřit, obětovat se a milovat, jako jsi to udělal
ty a já tě odmítla, zabila tvou lásku,
protože nebyla pro mne ta pravá.
Proto tě prosím, čekej i ty, moje štěstí na ni, tu,
která si tě zaslouží. A co když ona nepříjde...?
Možná v příštím životě, v tu správnou chvíli, na
tomto místě to budeš zrovna ty a ...já.

kat2.GIF (2208 bytes)